Rozhovor s rezidenčním umělcem Honzou Chabrem
Honza Chabr je absolventem ateliéru Grafický design Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara ZČU. Tvoří komiksy, herní design, knižní ilustrace i obsah pro sociální média. Na třítýdenní umělecké rezidenci v Regensburgu si splnil dětský sen a vytvořil vlastní deskovou hru.
Jak tvoje stáž v Bavorsku probíhala?
Naneštěstí až moc krátce! Kvůli povinnostem s diplomkou jsem mohl zůstat pouhých dvacet dní. Útočištěm mi bylo centrum Künstlerhaus Andreasstadel, kde jsem měl ateliérobyt a komunitu umělců tvořících v sousedních místnostech. Líbilo se mi, že je zde k dispozici malá galerie, kde se každý týden střídaly společné i sólo výstavy. Větší díl času jsem ale trávil v terénu, v kouzelných ulicích města.
S komunikací problém nebyl, mé jazykové ignorantství vyvážila perfektní znalost angličtiny místních, a tak jsem si vystačil s bodrým “Hallo! Ein Bier, bitte”. Pouze v jednom případě jsem byl v koncích, a to cestou na pracovní schůzku. Podařilo se mi totiž ztratit roušku! V panice a časovém presu jsem tak vpadnul do prvního krámku a rovnou zamířil k pultu. Tam stála vyděšená babička snažící se pochopit mou zběsilou angličtinu a posunky rukama nohama. Nakonec nás zachránila dvojice turistů, kteří vše přeložili do němčiny. Paní rozzářeně sáhla pod pult, já pípnul kreditkou a venku si uvědomil, že jsem si právě koupil svou nejdražší roušku v životě v obchodě se suvenýry J
Kdo byl tvým mentorem na německé straně a jak spolupráce fungovala?
V Regensburgu jsem potkal celou řadu inspirativních lidí, nejvíc času jsem ale strávil s Carolin Binder. Bez jejího entusiasmu a obětavosti by byla rezidence o dost smutnější. Carolin má totiž úžasnou vlastnost projevit upřímný zájem o vaše nápady, což je podle mě umělcova základní životní potřeba. Za pravdu by mi určitě dala i Kristina (pozn. red.: Kristina Brasseler byla uměleckou rezidentkou na stáži v Plzni na jaře 2020), která mi byla takovou ilustrátorskou ségrou, s níž jsem mohl probrat, jak se žije v Německu výtvarníkům na volné noze.
Můžeš ve stručnosti představit svůj projekt?
Herní design vzniknul až překvapivě rychle, jádrem rezidence tak byla ilustrativní část. Aby se hráči lépe ponořili do abstraktních kombinací symbolů, bylo nutné vytvořit nějaký narativ. Vzpomněl jsem si na hodiny latiny, na pojem Genius Loci, kterým staří Římané popisovali kouzelná zákoutí ve městě. Věřili totiž, že určité ulice, nároží či ostrůvky zeleně obývají duchové, kteří těmto místům propůjčují neobyčejnost. Začal jsem pátrat po takových místech v Regensburgu a dozvěděl se spoustu legend, povídaček i osobních dojmů místních. Sestavil jsem jednoduchou emoční mapu vytipovaných míst, k tomu přidal několik vlastních představ a vznikla série ilustrací, na nichž se třeba prochází obří slepice po kamenném mostě nebo stromy kvetou během nejtemnější zimní noci. Hráči tak soupeří o přízeň vyobrazených duchů a snaží se jim ve městě vytvořit příznivou atmosféru.
Už jsme měli příležitost nějaké výstupy vidět?
Součástí herního designu je tzv. Beta testing, představení prototypu hry uzavřené skupině, která otestuje herní mechanismy i srozumitelnost. Zatím se nám podařilo uspořádat taková setkání dvě: jedno v řezenském Deggingeru a druhé v plzeňském DEPO2015. Fotky z obou setkání i ukázky ilustrací jsem nahrál na facebookovou stránku Genius Loci game, kde budu průběžně informovat o dalších fázích vývoje hry 😊
Co si obecně myslíš o uměleckých rezidencích? Je to dobrý způsob, jak se poznat s umělci z jiného prostředí a získat inspiraci?
Já měl to štěstí vyzkoušet si rezidence i z druhé strany jako produkční během roku 2015, kdy byla Plzeň Evropské hlavní město kultury. Z obou zkušeností čerpám doteď a všichni umělci, s nimiž jsem se o rezidencích bavil, mi potvrdili totéž. Máme velké štěstí, že žijeme v době, kdy je tato kulturní výměna možná, a moc bych si přál, aby tomu tak bylo i do budoucna. Tvořit něco na základě digitálních dojmů je něco zcela jiného, než zažít místo na vlastní kůži a přetavit to v něco krásného a zábavného.
